Jiří Zhor (1903-1979)
Jiří Zhor, vlastním jménem Karel Pošva, se narodil 2. července 1903 v Kutné Hoře. Následující rok se ale již rodiče přestěhovali do Čáslavi, kde Zhorův otec pracoval jako soudce. Po studiu na čáslavském gymnáziu (1914-1921) odešel Zhor studovat na právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kterou v roce 1926 úspěšně absolvoval. V roce 1922 se jeho rodina přestěhovala do Chrudimi, kam Zhor po promoci nastoupil do advokátní kanceláře JUDr. V. Sýkory. Tento pobyt na Chrudimsku posílil jeho vztah k Železným horám.
Od konce roku 1927 do počátku roku 1945 pracoval jako právní úředník finanční konceptní služby, nejprve v Praze, kde začal přispívat do Práva lidu pod pseudonymem Rudolf Vosa, Rufus Sova a od roku 1930 v Čáslavi. Zde byl přidělen k čáslavskému finančnímu ředitelství. Mimo to organizoval přednášky ve Svazu národního osvobození, byl jednatelem Čtenářské besedy, divadelním kritikem. Organizoval ale i výtvarné výstavy malířů Železných hor (Prucha, Chittussi,…), stýkal se s hudebníky.
Roku 1943 Čáslav opustil a vrátil se do Prahy, kde vystřídal několik zaměstnavatelů. V letech 1945-1948 pracoval na ministerstvu školství a později např. v letech 1958-1971 jako kustod a průvodce v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského. V 60. a 70. letech se věnoval především přednáškové činnosti v Praze v Malostranské besedě, v Literárně historické, později literárně vědné společnosti a v Čáslavi.
Chrudimsko, Čáslavsko a Železné hory byly častým tématem jeho fejetonů, které uveřejňoval v celostátních denících a časopisech, ale i příspěvků do regionálního tisku (např. Podoubraví, Budovatel).
Přestože v Kutné Hoře žil po narození pouze jeden rok a cítil se být víc Čáslavákem než Kutnohorákem, svým pseudonymem, který používal již od studentských let, dokazuje, že si svého rodiště velmi váží a má ho rád. Verše o Kutné Hoře, které původně vyšly v roce 1938 v Lidových novinách byly následně přetištěny v Seismografu. Sloupek o Kutné Hoře s názvem „Kdy je nejkrásnější“ z dubna 1945 byl otištěný v Českém slovu a s Kutnou Horou bylo spojeno i Zhorovo rozhlasové pásmo J. K. Tyl.
Ve svých dílech se Zhor věnuje samozřejmě i Čáslavi a okolí, viz. např. Zhorova báseň Stará Čáslav, Vodranty se staly námětem básně Alej vzdechů, uveřejněné v Letem světem, Žehušice se staly předlohou pro báseň Stará alej. Stal se nadšeným regionalistou, neboť právě v regionalismu viděl nejlepší obranu národa.
Jednou z nejznámějších knih, kterou věnoval Čáslavi je kniha Petr a Pavel s podtitulem Život jednoho kostela. Rukopis románu jako první přečetl Vladislav Vančura, který jej následně doporučil do tisku. Kniha ale mohla vyjít až po válce v roce 1947.
Po únoru 1948 přišel Zhor o zaměstnání a nesměl se účastnit politického a kulturního života a ani publikovat.
Zemřel 13. ledna 1979 v Praze.
Dílo: Za všech počasů na Lichnici (1941), Pegas nežere slávu (1942), Lichnický notýsek (1943), Seismograf (1946), Když spadlo zatemnění (1946-1947), Petr a Pavel: Život jednoho kostela (1947)
