čáslavský učitel, muzejník, archeolog, národopisec…
(1852 – 1917)
Kliment Čermák se narodil v Čáslavi dne 1. dubna 1852 v rodině knihaře Klementa Jana Čermáka a Johany (rozené Kryšpínové). Rodina, ve které malý Kliment vyrůstal byla poměrně pokroková. Otec Klement Čermák se vyučil knihařem, ale jako samouk se vzdělával dále. V roce 1859 byl jedním ze zakládajících členů Záložny Čáslavské a až do své smrti zde působil v různých výborových funkcích. K. Čermák st. dále přispíval různými články do denního tisku a časopisů a sepsal i „Dějiny Záložny Čáslavské“. Zasedal též v letech 1860 – 1884 v obecním zastupitelstvu města Čáslavě.
Mladý Kliment v rodné Čáslavi vychodil obecnou školu a posléze i nižší reálku a protože se rozhodl pro učitelskou dráhu, nezbylo než aby v roce 1868 odešel do Prahy studovat učitelský ústav. Zde K. Čermák kromě studia na c. k. ústavu ku vzdělání učitelů navštěvoval i přednášky zoologie a paleontologie na pražské technice. Stýkal se s lidmi aktivními na poli vědy i kultury a jeho rozhled se pomalu, ale jistě rozšiřoval. Kromě národního uvědomění, jehož zárodky si přinesl již z domova, se zde v Praze také probudil jeho zájem o historii v širokém slova smyslu. Hlavní příčinou byl jeho styk s ředitelem učitelského ústavu Janem Lepařem. Jeho zájem o geologii a paleontologii byl pak podpořen a dále rozvíjen prof. Antonínem Fričem. Zcela zásadním setkáním, které jej mělo ovlivnit na zbytek života, bylo seznámení s tehdejším správcem archeologické sbírky Národního muzea Františkem Benešem.
Čermák ukončil svá studia v roce 1871 a nastoupil do svého prvního působiště – do Poličky. Zde se v říjnu téhož roku stal dočasným učitelem a posléze i podučitelem. Působil tu však pouze dva roky a v roce 1873 se vrátil do rodného města, kde začal učit nejdříve na nižší reálce. Z nižší reálky postoupil Čermák dále, učil na obecné i měšťanské škole, poté se stal dočasným ředitelem a od roku 1896 ředitelem měšťanské a obecné dívčí školy, kterým zůstal až do své smrti.
Kromě působení ve škole se však Čermák postupně začal angažovat i v dalších oblastech. Zázemím i jakousi „živou laboratoří“ se mu stal muzejní spolek Včela Čáslavská. Postupem času se Čermák začal prosazovat jako archeolog, muzeolog, numismatik, národopisec, spisovatel a konzervátor, který bude v budoucnu mnohokrát zmiňován při výuce odborníků hned několika oborů.
V červenci roku 1877 se po deseti letech nečinnosti probudil k životu Muzejní a vlastivědný spolek Včela Čáslavská. Tehdy přijal K. Čermák funkci jednatele a stal se jedním z nejaktivnějších členů v historii spolku vůbec, a to nejen po praktické, ale i teoretické stránce. Včela i její sbírky a posléze muzeum se staly pro Čermáka až do konce života důležitým působištěm a také nepostradatelným zázemím pro jeho rozsáhlou činnost. Organizoval a prováděl archeologické výzkumy, bádal, přednášel pro veřejnost, pomáhal rozšiřovat a pořádat spolkové sbírky, publikoval, zastupoval a reprezentoval spolek na různých odborných setkáních.
Za Čermákova působení prudce stoupl počet sbírek, což nakonec mimo jiné také přispělo k rozhodnutí „Záložny Čáslavské“ postavit pro muzeum budovu, což se stalo skutečností v roce 1884. Od roku 1891 pak Čermák působil ve spolku jako starosta.
Co se týká problematiky shromažďování materiálu, vyvstávající nutnost péče o něj a způsoby jeho prezentace Čermáka přivedly nejen k myšlenkám, ale posléze i k publikování jasně formulovaných tezí nejen o organizační stránce muzejní práce. Kliment Čermák neustrnul na pozici denní rutinní práce se sbírkami, směřoval postupně výše, do oblasti teorie muzejní práce, která byla v jeho době v Čechách i v zahraničí prakticky „v plenkách“. Teze, které publikoval byly určeny především pro působící, či v jeho době čile vznikající muzea regionálního charakteru, která se ocitala v rukou „muzejníků samouků“, nikoliv akademicky vzdělaných odborníků.
Jelikož byla všeobecně akceptována zásada, že čím je Národní muzeum pro celou zemi má být regionální muzeum pro daný region, proudily do tehdy nově vznikajících muzeí předměty rozdílného stáří, provenience i materiálů. Otázky týkající se koncepce, péče, zpracování, prezentace, atd. pomalu ale jistě vyvstávaly se stále větší naléhavostí. Národní muzeum v té době procházelo spíše útlumem (cca 1861 – 1891) a i posléze se zabývalo spíše svými vlastními problémy souvisejícími s novostavbou, stěhováním sbírek i personálními změnami, takže regionální muzea musela hledat vlastní cesty a vytvořit vlastní koncepci, protože Národní muzeum nebylo schopno splnit očekávání, která do něj mnozí vkládali.
Autorem první reálné koncepce budování místních muzeí se stal právě čáslavský Kliment Čermák. Jeho spis „O muzeích městských a okresních“, který byl vydán v roce 1886 přinesl jasně a stručně definované základní teze, které po dlouhou dobu neztrácely na aktuálnosti.
Díky Čermákovi se tedy čáslavské muzeum postupně stalo nejen centrem regionu, ale i střediskem, odkud k dalším muzejníkům malých mimopražských muzeí proudily mnohé důležité informace. Tomu posloužil především časopis „Věstník českoslovanských museí a spolků archaeologických“, který vydával a redigoval právě Čermák v letech 1895 – 1901. Tento „Věstník“ byl nejen naším prvním časopisem věnovaným výlučně muzeologii, ale i ve světě patří mezi první periodika svého druhu. Na jeho stránkách nacházeli muzejní pracovníci otázky z organizace muzejní práce, názory na funkci a poslání muzeí a dále odpovědi na nejpalčivější problémy z oblasti zpracování, ochrany a prezentace sbírkových předmětů. V prvním čísle svého „Věstníku“ Čermák uvádí, že jeho program zatím není zcela hotový a vzápětí nastiňuje, co bude nové periodikum obsahovat: „Hodláme přinášeti zprávy o činnosti spolkové, o vzrůstání sbírek, rychlé zprávy o nálezech, jež v dennících se ztrácívají budoucnosti. Věstník má míti stálou rubriku „České archivy“, návody ke spořádání a konservování starožitností a památek, seznamy sbírek a museí, oznámení a posudky vyšlých spisů, stručný rozhled o současném hnutí archaeologickém, historickém a ethnografickém v cizině, nabídky výměn dupplikátů, ohlašování potřeb k úpravě museí potřebných, adressy sběratelů a oznámení schůzí spolkových. Tento program bude dle potřeby doplněn.“ Jak z výše uvedeného vyplývá, přestože Čermák upozorňuje že program není dosud hotov, měl už zcela evidentně jasnou představu o tom, co by měl „Věstník“ obsahovat. Nastíněného programu se Čermák přidržoval a obsah byl opravdu přínosný.
Avizovanému tématu konzervování se Čermák věnoval od prvního čísla a postupně uveřejňoval v Čechách prakticky první návody ke konzervaci sbírkových předmětů. Další články ve „Věstníku“ se věnují problematice sbírkotvorné činnosti regionálních muzeí. Např. stať s názvem „Jest užitečno všude musea zakládati?“ Přináší jasné a poměrně nekompromisní názory na problematiku vztahů mezi Národním muzeem a dalšími muzei různých úrovní. Ačkoliv tu Čermák jasně kritizuje přístup a chování Národního muzea ke zbývající části tehdejší muzejní obce, uznává jeho význam pro prezentaci celé země a jeho nárok na památky celonárodního významu. Dále jasně formuluje jaké památky by v tom kterém muzeu neměly chybět a co lze řešit obstaráním kopií, či odlitků. Dále varuje před zbrklým zakládáním nových sbírek, a to zejména na venkově, kde jsou sbírky maximálně závislé na úzkém kruhu osob, jejichž odchod sbírky může vážně ohrozit až zlikvidovat. Jako červená nit se pak textem táhne požadavek aktivní spolupráce mezi všemi úrovněmi spolků či muzeí.
Téma sbírkotvorného plánu (dnešní terminologií) rozpracovává článek „Rozpor mezi archaeologickým a přírodovědeckým oddílem musea venkovského“. Zde Čermák doporučuje, aby regionální muzeum podávalo obraz svého kraje, vyzdvihlo čím se liší od ostatních, např. zvířenou specifickou pro kraj, památkami souvisejícími s významnými rodáky, horninami, které se v kraji těží, a to v surové i zpracované podobě. Duplikáty, či věci méně významné doporučuje uskladnit a zpřístupňovat pak odborníkům. Text „Místní památky“ poměrně důkladně pojednává o „archivu“, jehož součástí by měla být dnešním termínem dokumentace současnosti, a to především prostřednictvím listinného materiálu. Vrací se k obsahu oddělení regionálního tisku.
Evidenci se věnuje stať „Úřední knihy v musejích venkovských“. S ohledem na potřeby kustodů Čermák pak v článku „Příruční knihovna musejní“ doporučuje, které odborné knihy by měly být k dispozici v příruční muzejní knihovně. V muzeu by se také podle jeho mínění měla soustředit regionální literatura.
Není zanedbána ani otázka způsobu prezentace. V čísle 6 (roč.I.) podrobně rozebírá klady i zápory upevňování drobných předmětů (zejména střepového materiálu, či drobných kovových artefaktů) na tabulky. V článku „Účelnost museí“ věnuje pozornost vystavování předmětů v muzeu. Upozorňuje především na pečlivý výběr předmětů, které se budou vystavovat. Varuje před přeplňováním skříní a doporučuje řádné popisky. Za zcela nežádoucí považuje vystavování zvláštností a rarit, protože: “Musea nejsou panoptika“.
Jakožto učitel nezapomíná Čermák ani na výchovu dětí a mládeže. Své poznatky a doporučení vtělil do článku „Muzea a mládež“, kde upozorňuje na možnost správné motivace dětí a mládeže, aby se staly užitečnými pomocníky místních muzeí. Čermák šel ovšem se svými pedagogickými úvahami ještě dále. Ročník IV. přinesl článek „Výchova v museologii“, kde Čermák konstatuje, že pokud má muzeum plnit dobře své poslání, musí se práci v něm věnovat lidé vzdělaní. Ví, že k práci v muzeu je zapotřebí nejen láska a nadšení, ale též znalosti. Věří, že muzeologa lze vychovat, ale i poté se muzejník musí neustále vzdělávat. Takový muzeolog bude podle Čermáka ovládat výtečně svůj obor a z dalších potřebných oblastí bude znát odborníky, na které se bude obracet v případě potřeby speciálních záležitostí. Jako vhodnou výchovu vidí především praxi v muzeích.
Je jasné, že Čermák nebyl stoprocentním a jediným „otcem“ výše uvedených tezí, myšlenek, návodů a doporučení. Vycházel ze znalostí názorů a koncepcí Palackého, Friče i Smolíka, ze znalosti Národního muzea v Praze i mnohých muzeí zahraničních, která navštívil během svých cest. Jeho výjimečnost spočívala v tom, že své poznatky dokázal přetvořit a aplikovat na poměry malých regionálních, či místních ústavů a zároveň nelitoval času, námahy a peněz a podělit se o ně s mnohými dalšími. Podat je stručně a přitom jasně a postupně je dopracovávat a rozšiřovat o další aspekty muzejní práce.
Dalším momentem v muzeologickém profilu Klimenta Čermáka je skutečnost, že chápal potřebnost organizace muzejního života v Čechách a na Moravě, jak se můžeme přesvědčit především z materiálu předneseného na Palackého sjezdu českých archeologů a spolků muzejních v Kutné Hoře roku 1898. Zde předložil návrh na zřízení zemské muzejní rady českých zemí jako sboru odborníků. Tato rada (s mocí výkonnou a státní podporou) by měla systematicky provádět soupis památek a jejich zhodnocení. Dále řešit základní otázky ochrany a výkupu památek (i do ciziny zavlečených), pak by zajišťovala přezkušování a jakési legitimování kustodů. Posléze by měla zajišťovat i odborné vzdělávání kustodů a preparátorů, ale také archeologickou památkovou péči (dnešním termínem) atd.
Přes obrovskou šíři zájmů byla Čermákovi zcela jistě nejbližší archeologie. Nemálo jej v tom ovlivnilo již zmíněné setkání s konzervátorem a archeologem Národního muzea Františkem Benešem. Dalšími impulsy pak byly kontakty s Josefem Ladislavem Píčem a blanenským lékařem Jindřichem Wankelem. Pracovní základnou pro archeologické výzkumy se Čermákovi stal spolek Včela Čáslavská a naopak Čermákovy výzkumy přinášely spolku mnohé kvalitní archeologické nálezy. Čermák se svými spolupracovníky mnohé nálezy zdokumentoval, zachránil a uložil do sbírek, kde zůstaly dodnes.
V roce 1881 například prozkoumal žárový hrob nad Ksinami u Žlebů, který byl odhalen při stavbě železnice. V roce 1883 zkoumal mohyly v lese u Chedrbí, od roku 1885 sledoval velmi bohatou lokalitu v cihelně nad Svorností. Na podzim roku 1895 se Čermákovi naskytla jedinečná příležitost prozkoumat čáslavské parcely čp. 125, 126 a 127 (dnešní ulice J. Roháče z Dubé).
Zcela jednoznačně však nejvíce úsilí Čermák věnoval archeologickému průzkumu čáslavského Hrádku. Za termín zahájení výzkumů Hrádku můžeme považovat rok 1876. A právě na výzkumu této lokality vidíme Čermákovo odborné zrání a hledání nových a modernějších metod. Dochované Čermákovy písemnosti zčásti dodnes uložené v archivu muzea svědčí o tom, že v průběhu let se jeho přístup vyvíjel a od z našeho pohledu „barbarského nájezdu“ v roce 1884 se postupně transformoval ve výzkum, který byl na svou dobu veden metodicky velmi kvalitně. Důkazem je originální Čermákův skicář i překreslený celkový plán Hrádku. Čermák totiž zkoumanou plochu rozdělil do čtvercové sítě po deseti metrech. Jednotlivé čtverce byly pak zkoumány a v jejich rámci se zaznamenávaly polohy a stratigrafické informace k jednotlivým významným nálezům. Kliment Čermák výzkum sice publikoval, ale jen částečně – prostřednictvím rozsáhlejších i drobných zpráv o jednotlivých sezónách. Komplexní zprávu však uveřejnit už nestihl. Další lokalitou, která Čermáka a jeho pomocníky zaměstnávala v rozmezí několika let, byly Drobovice. Pod Čermákovým vedením Včela organizovala také tzv. „vycházky do okolí“.
Posledním velkým Čermákovým archeologickým zásahem byl výzkum, který doprovázel rekonstrukci městského chrámu sv. Petra a Pavla v letech 1909-11.
Kromě samotného výzkumu a výběru materiálu přikládal Čermák nemenší význam též publikování výsledků. A tak když své první příspěvky z oboru vlastivědy zaslal ještě jako čerstvý absolvent redakci „Památek archaeologických a místopisných“ nemohl pak v pilném zásobování redakce nepokračovat. V „Památkách“ tak po dlouhá léta vycházely jeho články a studie s téměř železnou pravidelností. Avšak Čermák publikoval mnohé i ve výročních zprávách Včely, v r. 1883 vytvořil i edici „Příspěvky archaeologické z Čáslavska“ a jeho statě vycházely i v zahraničních časopisech, např. „Zprávách Antropologické společnosti ve Vídni“. Své poznatky pravidelně konzultoval s domácími i zahraničními vědeckými autoritami. Udržoval písemný styk i s kolegy z jiných spolků a muzeí, např. s J. Hellichem z Poděbrad, K. Hostašem z Klatov, K.J. Maškou z Telče, dále s E. Lemingerem z Kutné Hory a J.P. Palliardim z Moravských Budějovic.
I archeologie (stejně jako muzeologie) hledala v této době teprve metody a systém a ne každý pokus o zlepšení dospěl do finále. Příkladem může být snaha „Archeologické komise ČAVU“, která se pokusila o zpracování prehistorické mapy Čech. Na tomto úkolu se Čermák snažil podílet také, ale projekt se nakonec zrealizovat nepodařilo. Čermák, vědom si nezbytnosti vývoje metod, využil alespoň svého Věstníku k publikování svých doporučení ohledně archeologické metodiky. Stať „Metoda ve zkoumání o předhistorii“, je úvodem k seriálu článků pod názvem „Objevování a prozkoumávání nalezisk starožitností“.
Zde mimo jiné pronáší i věty, které zcela korespondují s dnešními stanovisky:“Každý památník starožitný rozkopáním ztrácí se s povrchu zemského, což měli by dobře uvážiti, kdož lehkomyslně bourají, co pieta vystavěla, co věky budovaly. Nemělo by se naprosto dovolovati lidem zvědavým a necvičeným ničiti naše památky. Pouhé nakuchávání mohyl, šťárání v hrobech mělo by naprosto býti zapovězeno, a také již právem bylo k zakročení příslušných orgánů podobné barbarství zastaveno. Také každá památka i bedlivě prokopaná, zmaří nenahraditelně zbytek starověké vzdělanosti, když se nečiní vědeckých záznamů a kreseb, a když objevené věci z rozličných míst a hrobů bez označení se kladou do sbírek.“
Dalším z oborů, kterému se Čermák věnoval byla numismatika. Při budování a správě muzejní sbírky, která vznikla již při zakládání spolku v roce 1864, kdy členové věnovali do spolkové sbírky značné množství mincí, měl zcela jasnou vizi, co má sbírka dokumentovat a obsahovat. Měla být sbírkou regionálního charakteru a sloužit nejen k dokumentaci, ale i jako pramen pro další historické bádání. Proto Čermák usiloval i o to, aby sbírka systematicky dokumentovala vývoj peněžnictví u nás a při určování mincí i získávání nových (darem, výměnou, či koupí) spolupracoval např. i s prof. Josefem Smolíkem z Národního muzea v Praze.
Oboru numismatiky přispěl Kliment Čermák též publikačně. Jeho příspěvky směřovaly přímo k obsahu čáslavské sbírky a nálezovým souborům, které do sbírky postupně přibývaly. Zde jmenujme namátkově např. „Římské mince z Čáslavska“ , „Nález mincí v Močovicích u Čáslavě“ a „Brakteaty v Čáslavi“. Nebo byly praktickými pracemi zaměřenými pro potřeby regionálních muzeí na péči a pořádání sbírek apod.
Čermákův zájem o numismatiku se však postupem času prohloubil natolik, že i v tomto oboru se prosadil jako špičkový odborník. Velmi citlivý nedostatek systematických numismatických příruček měla pomoci nahradit knížka „O českých penězích do r. 1526“. Druhým a stěžejním numismatickým titulem ve spolupráci s pardubickým Bedřichem Skrbkem byly „Mince království českého za panování rodu Habsburského od r. 1526“, které vycházely v sešitech od roku 1891 do roku 1913. Dílo takového rozsahu by bylo bývalo vhodnější pro celý kolektiv profesionálů a nikoliv pro všestranně vytíženého regionálního badatele, který měl jen omezené časové možnosti a bylo pro něj někdy nadlidským úkolem získat alespoň základní odbornou literaturu, natož podniknout rozsáhlý archivní a srovnávací průzkum. Nicméně jeho dílo svůj úkol v tehdejší době splnilo a stalo se na dlouhá desetiletí nepostradatelnou příručkou pro muzea i české sběratele i výchozím dílem pro další zpracování této problematiky.
Mimo výše uvedených aktivit K. Čermák také od r. 1875 vykonával funkci městského letopisce. Ministerským výnosem č. 10169 z 30. června roku 1886 byl pak jmenován do funkce c.k. konzervátora, která přinášela nejen povinnosti, ale také jistě prestižní možnost publikovat v časopisech, které Centrální komise vydávala, např. „Mitteilungen der k.k. Central-Commission in Wien“.
Další oblastí, kde se Čermák výrazně angažoval bylo popularizační a hlavně zábavně naučné psaní pro děti a mládež. Čermák totiž svou úlohu učitele chápal (jak bylo v jeho době dobrým zvykem) jako poslání, které naplňuje nejen hodiny, které stráví vyučováním přímo ve škole, ale i mnohé volné chvíle. Ty věnoval mimo jiné právě psaní povídek pro své malé čtenáře, kde se snažil popularizovat svou oblíbenou archeologii a ochranu památek vůbec. Snažil se dětem a mládeži vštípit, jak je potřeba se k těmto památkám chovat, jak si počínat při nálezu artefaktů, popř. koho o nálezu informovat a podobně. Jeho archeologické povídky byly vlastně přizpůsobené přednášky o archeologii, ochraně památek, atd.
Již v roce 1888 sdělil K. J. Maškovi, že už jich napsal třicet pět a za rok již vychází první povídková knížka „Z časů dávných“. Poté jej následovaly mnohé další povídky, a to buď v knížkách, nebo samostatně v různých časopisech (z knížek to například byly: „Povídky o starožitnostech“, „Chraňte památky praotců“, atd.) . Doposud bylo zachyceno více než sto těchto povídek, kde vystupuje množství dětí, z nichž některé se jmenují podle skutečných Čermákových žáků, či dokonce vlastních dětí. Dalšími aktéry tu bývají různí dělníci a kopáči a nesmí chybět někdo, kdo jim vysvětlí, jak se k památkám chovat. Tuto roli většinou má pan farář či učitel, kteří jediní byli i v reálu v této době povětšinou schopni poskytnout takové informace. Tuto literární činnost K. Čermáka velmi podrobně zmapoval Karel Sklenář ve své knize „Bohové, hroby a učitelé“. Ten zde Čermáka představuje jako jednoho z předchůdců nepřekonatelného Eduarda Štorcha. Ve své bibliografii má pak Čermák také několik populárně-vědeckých prací pro dospělou veřejnost.
Kliment Čermák byl jedním z posledních českých polyhistorů. Je dosud považován za našeho nejvýraznějšího průkopníka v oboru muzejnictví a muzeologie. Jako první u nás termín „muzeologie“ také použil. V nejvyšší možné míře, kterou mu dovolovala doba a podmínky se zasloužil o formulování teoretických základů muzeologie jako oboru a rozšiřování jeho tezí mezi pracovníky regionálních muzeí. Založil, řídil a vydával první muzeologický časopis u nás. Nemalé dílo vykonal též pro archeologii regionu a numismatiku, ve své době slavil i úspěch na poli literárním. A to vše při každodenní pedagogické práci, která ho nikdy nepřestala naplňovat. Téměř ve všech funkcích a pilné práci setrval až do své smrti, která ho zastihla ve věku šedesáti pěti let dne 19. ledna 1917 v Čáslavi. Smrt ho odvedla ze světa od rozdělané práce, od mnoha zamýšlených a dosud nesplněných cílů. Nedokázala však zbořit to, co za léta pilné práce zbudoval.
Mgr. Jolana Šanderová