Jiří Mahen

Jiří Mahen (1882-1939)

Jiří Mahen vlastním jménem Antonín Vančura se narodil 12. prosince 1882 do evangelické písmácké rodiny v Čáslavi jako třetí ze třinácti dětí. Jeho otec zde vlastnil malé pekařství, kde Jiří již od dětství pomáhal. Matka Eliška roz. Chobotová z Libenic Jiřímu zemřela, když mu byly čtyři roky a otec ho vychovával se svoji druhou manželkou, Marií Horynovou (neteří bývalé ženy). Dětství Mahen trávil se svými vrstevníky Rudolfem Těsnohlídkem a Josefem Sulíkem. Nejmilejším kamarádem byl ale Mahenovi jejich velký pes Tygr, se kterým rozvážel na vozíku do okolních vesnic chleba – nejčastěji do Drobovic a Potěh. „Bylo nám veselo na těch ranních cestách, na kterých jsem tak často vídal východ slunce a krajinu v jeho prvých paprscích. Toulal jsem se v myšlenkách celým světem. Hned jsem byl Robinsonem, hned nějakým cestovatelem.“ vzpomínal Mahen.

Obecnou školu navštěvoval Mahen v Čáslavi, kde i v roce 1893 nastoupil do primy nižšího gymnázia. Na toto období ale Mahen nevzpomíná rád, rodina se dostávala do dluhů a když Mahen potřeboval v primě do školy kružítko, museli rodiče Mahenova psa prodat, aby mohli kružítko koupit. „Rozloučit se s milovaným Tygrem, bylo pro mne velmi bolestné. Když si pro Tygra přišli, utekl jsem na půdu, zalezl za veliké moučné truhly a tam hořce plakal.“ Učení šlo Mahenovi hravě, ale pobyt ve škole mu znepříjemňovaly děti zbohatlíků. Mahen si od nich nenechal nic líbit. Uráželo ho, že jen proto, že měl chudé šaty ho nepovažovaly za sobě rovného. Potyčky tak obvykle končily rvačkou a Mahen byl často trestán za špatné chování.

V roce 1894 Mahenův otec o pekařství přichází. Po domluvě se svým bratrem, kazatelem Václavem Vančurou odjel Mahenův otec s rodinou do Dubé u České Lípy, kde začal pracovat jako farářův pomocník a kolportér (pouliční prodejce)náboženské literatury. Mahen ale v Čáslavi zůstal, bydlel u svých příbuzných, dvou starších tet a do Dubé jezdil jen na prázdniny. Poslední dvě třídy gymnázia dochodil v Mladé Boleslavi, kde 28. června 1902 maturoval. V posledním ročníku gymnázia začal posílat své básně do časopisu Nový kult.

Po maturitě odešel studovat na filozofickou fakultu v Praze, kde se věnoval studiu českého a německého jazyka. V době pražských studií se se svým vrstevníkem, čáslavským rodákem Těsnohlídkem, s Gellnerem (spolužákem z Boleslavi) a s Machem dostává do olšanské vily S.K. Neumanna, do kruhu anarchistické skupiny sdružené kolem jeho Nového kultu.

Studium Jiřího Mahena bylo pro rodiče velmi nákladné a tak ho z počátku podporoval jeho strýc Výborný. S ním se však anarchisticky smýšlející Mahen názorově rozcházel a byl tedy nucen se o sebe starat sám.  Stal se spoluzakladatelem „Spolku literátů mladé generace Syrinx“, který v letech 1903,1904 vydával měsíčník Moderní život. Přispíval do něj povídkami, básněmi i literárními a výtvarnými kritikami.  Tyto posudky často podepisoval pseudonymem H. Lang. Bídný studentský život se brzy podepsal na jeho zdravotním stavu. Objevila se u něj tuberkulóza střev. Mahen musel kvůli operaci a léčbě na rok studium přerušit.

Bez složení státní zkoušky roku 1907 z finančních důvodů Prahu opustil. Odešel na jižní Moravu, kde vyučoval na středních školách v Hodoníně, Přerově. Role profesora ho však neuspokojovala, a tak přijal místo redaktora v brněnské redakci Lidových novin (1910). Setkal se opět se svými spolužáky, kamarády s Gellnerem a Těsnohlídkem.

Po roce 1918 začal Mahen pracovat v Brně v Národním divadle jako dramaturg. 6. října 1919 se oženil s Karlou Haselmannovou, svou dávnou láskou. Svatba byla chudá, ale přesto krásná. Na svatební oběd zvali novomanžele jejich svědci: ředitel administrace Lidových novin K. Jarušek a školní rada František Mareš. Ve stejném roce Mahen redakci Lidových novin opouští a díky svému známému Vašíčkovi začal pracovat v nově založeném deníku Svoboda, kde několik let vedl zahraniční rubriku. Zlákala ho možnost volně psát o tom, co uzná za prospěšné k budování nového státu. Přestože mu byl dokonce nabídnut vyšší plat než měl v Lidových novinách. Mahen tuto nabídku odmítl, aby mu nikdo nemohl vyčítat, že z Lidových novin odešel kvůli penězům. Karla Mahenová na přání Mahena nepracuje a je v domácnosti. Jejich život byl tedy velmi skromný.

29. listopadu 1920 byl na základě konkurzu jmenován knihovníkem brněnské městské knihovny. V roce 1937 se stal jejím ředitelem. Knihovnictví tak uzavřelo sérii Mahenových povolání.

Karla Mahenová ve své knize vzpomíná, jak Mahen odcházel před sedmou hodinou do práce, nejdříve do divadla (od ledna 1918 do září 1922), od roku 1921 do knihovny. V poledne přijel na rychlý oběd a hned jel do města do kavárny, aby si přečetl denní tisk, protože pak spěchal do redakce Svobody a z redakce do knihovny, kde byl do večera. Mahen byl známý svou pracovitostí, což se podepisovalo na jeho zdraví. Následkem vyčerpání z přepracování se u něj objevovala nevolnost a jednou dokonce ochrnutí očního nervu.

Roku 1929 založil s komunistou Bedřichem Václavkem regionální kulturní časopis Index a do roku 1932 se podílel na redakci. Mahen byl v té době (1932) neúnavným organizátorem kulturního života, inspirátorem a přísným kritikem umělecké tvorby. Tehdejší kulturní práci charakterizoval jako „chytře zorganizovanou mizérii“. Za hlavní chyby proti pokrokovým tradicím viděl nízké rozpočty na kulturu, naprosté nepochopení kulturních zájmů ze strany vládní politiky, bezplánovitost lidové výchovy apod.

V únoru 1939 odjel vyčerpaný Mahen do lázní v Poděbradech, ale již za pět dní se vrátil, protože tam prý nemohl vydržet. 15. března 1939 byl zdrcen zprávou o obsazení Československa. Za několik dní pak do knihovny přišla předsedkyně Knihovní rady, aby Mahena varovala, že v nejbližších dnech nejspíš přijdou Němci zabrat knihovnu, protože sídlí v německé škole. 22. května 1939 byl Mahen nalezen ve svém brněnském bytě mrtev – spáchal sebevraždu.

Dílo:

Poezie: Plamínky, 1907; Ballady, 1908; Duha , 1916; Tiché srdce, 1916; Scirocco, 1923; Básně, 1928; Balady, 1929; Rozloučení s jihem, 1934; Požár Tater, 1934

Próza: Podivíni, 1907; Kamarádi svobody, 1909; Díže 1911; Dvě povídky – Daemoni. Opájejme se! 1911; Měsíc, 1920; Rybářská knížka, 1921; Nejlepší dobrodružství, 1929; Démoni 1931; Toulky a vzpomínky 1931; Povídky a kresby, 1931

Divadelní hry: Klíč , 1907; Janošík, 1910; Mefistofeles, 1910; První deště, 1910; Ulička odvahy, 1917; Mrtvé moře, 1918; Nebe, peklo, ráj, 1919; Josef se vrátil, 1919; Lavička, 1919; Náměsíčný, 1919; Píseň života, 1919; Chroust, 1920; Generace, 1921; Dezertér, 1923; Husa na provázku, 1925; Praha-Brno-Bratislava, 1927; Nasreddin čili Nedokonalá pomsta, 1928; Rodina, 1933; Vyzkoušení přátelé, 1934; Mezi dvěma bouřkami, 1938

Pro děti: Její pohádky, 1914; Dvanáct pohádek, 1918; Co mi liška vyprávěla, 1922

Literatura zabývající se divadlem: Problémy nového dramatu německého: Hugo von Hofmanstha, 1907-1908; Před oponou, 1920;

Režisérův zápisník, 1945